Vladimír KIVA Novotný — Bez nutnosti odpovědi

Jsou místa, kam se vracíme. Bez důvodu, který bychom uměli pojmenovat. Prostě se tam znovu objevíme. Stojíme. Díváme se. Kiva zmáčkne spoušť. Pak odejde. A za týden se vrátí. Nebo za měsíc. Nebo už nikdy.

Není v tom žádný plán. Žádná potřeba dojít k odpovědi. Spíš pohyb tam a zpátky, jako když se člověk vrací na místo, které už jednou viděl, ale pokaždé je tam něco trochu jinak. Světlo. Vzduch. Úhel pohledu. On sám.

Mezi dvěma pohledy vzniká čas. Mezi tím, co bylo, a tím, co bude. Mezi stisknutím spouště a okamžikem, kdy se k obrazu znovu vracíme. A právě tenhle čas Kiva nechává protékat obrazem jako gradient.

Ne jako barevný přechod, ale jako směr. Krajina je tu od konkrétního detailu postupně abstrahovaná, až zůstávají tonální přechody, plochy a změny mezi nimi. To, co bylo před objektivem, se postupně vzdaluje vlastnímu obrazu.

Některé fotografie zpracuje hned. Jiné nechá ležet. Dny. Týdny. Vrací se k nim. Rozebírá je, přefotí, překryje, posune. Znovu se dívá. Obraz nekončí v okamžiku, kdy vznikne. Naopak. Teprve tehdy začíná jeho cesta.

A někde po cestě se obraz začne ozývat.

Nejdřív je tu zvuk zachycený spolu s fotografií. Něco, co bylo přítomné ve stejném okamžiku. Pak se zvuk začne oddělovat, vracet, měnit. Kresebná struktura snímku se stává zdrojem další zvukové stopy. Frekvence. Šum. Rytmus. Něco, co už není jen světlo a tvar, ale další rovina sdělení.

Kiva nechce říct jednu konkrétní věc. Nechce obraz uzamknout významem. Nechává ho otevřený, aby v něm něco zůstalo i potom, co se od něj odvrátíme.

Protože někdy je důležitější to, co zůstane ve vzduchu, než to, co se podaří pojmenovat.

Nevyřčené je pro něj důležitější než nedořečené.

— Jana Bernkopf, kurátorka